Ao no Exorcist kapitola 2.

27. srpna 2014 v 21:52 | BlackFireFeather, Shinome |  Ao no exorcist
Na začátek chci říct, že koncem prázdin budu mít omezený přístup na počítač což znamená, že povídka Tajemství Západních moří bude vycházet jen o víkendu, někdy možná dříve, jelikož nastupuju na střední a máti blázní s tim, že jde o hodně a td :D
Takže už teď si budete muset na 4. kapitolu trochu počkat (ano i mě to štve), ale psát budu každý den (na telefonu) takže se bát nemusíte :3
Pokud se poštěstí stihnu jí napsat dřív než budu muset odložit PC stranou QwQ
Ale teď už ta 2. kapitola ANE :D






Kapitola 2.


Megumi
Chodby měly opravdu vysoké stropy, byly barevně zdobené a dlouhé a také tu bylo až moc dveří. Šla jsem chodbou se znuděným pohledem v vedle mého naštvaného bratra. Každý náš krok byl slyšet a jeho ozvěna se vracela.
Stále jsem byla na Ichira naštvaná, řekl mi že vše kazím. Upravila jsem si školní uniformu, která se mi celkem líbila. Ráda jsem nosila krátké sukně a tohle oblečení bylo ideální. Došli jsme ke dveřím do naší třídy a zastavili se. Ichiro vzal za kliku a dveře otevřel, jenže ve třídě nikdo nebyl. "Jsme tu moc brzo." zamumlal můj bratr, spíš pro sebe. Naproti dveřím byly okna ze kterých byl výhled ven před školu. Napravo od dveří stál učitelský stolek s židlí a na zdi vysela velká černá tabule. Zbytek třídy vyplňovaly lavice.
Ichiro si sedl do první lavice v prostřední řadě a vytáhl knihu, kterou si přinesl sebou. Já přešla k oknu, opřela se o zeď a zadívala se ven. Byla jsem na druhé straně třídy, dostatečně daleko od mého bratra a říkala si, co tu vůbec dělám. Po tom co nás napadl démon jsem upadla do bezvědomí a probudila se na škole pro exorcisty.
Po pár minutách civění z okna jsem uslyšela, jak se dveře otevírají. Ohlédla jsem se a prohlédla si příchozí. Byli to tři chlapci, jeden malý, plešatý s brýlemi, druhý vysoký růžovovlasý a třetí vypadal jako drsňák, měl hnědé a blond vlasy a netvářil se dvakrát moc mile a dvě holky, jedna s fialovými vlasy a rudýma očima, druhá měla hnědé vlasy a stydlivý pohled. Protočila jsem oči a zas se zadívala ven. Moji spolužáci postupně přicházeli.

Nanami
"Fakt nevíš kterými dveřmi?" zeptala jsem se ještě jednou. Arata zavrtěl hlavou.
"Řekli jenom těmi nalevo" doplnil a zkusil další dveře. Zamčené. Otevřela jsem ty vedle. Byly tam jenom schody dolů, zavřela jsem a zkusila další. Takhle to šlo až jme byli úplně na konci chodby. Náhle se před námi objevily dveře s cedulkou
"Nováčci sem". Přimhouřila jsem oči a zadívala se na Aratu, který marně lomcoval klikou vedle.
"Hej, Arato, nejsou to jenom tak náhodou tyhle?" ukázala jsem na ceduli. Arata se postavil vedle mě.
"A jo... asi máš pravdu Nanami" a uchechtl se. Než jsem mu stačila jednu vrazit vešel dovnitř. Někdo tam už byl. Nějaká holka s blond vlasy stažené do culíku co koukala z okna, černodlouhovlasej kluk co si četl a tři neuvěřitelně hluční kluci. Jeden měl hnědoblonďatý háro, další byl růžovovlasej a poslední měl brýle a vlasy totálně žádný a hádali o něčem co mi bylo vskutku jedno. Arata vedle mě hlučně všechny pozdravil. Nikdo mu neodpověděl, to mu ale jenom sebevědomí zvedlo a začal otravovat. Nejdřív se zaměřil na černovlasýho knihomola. Ta s culíkem odtrhla zrak od města venku a pozorovala Aratu, který si kecnul hned vedle knihomola, který se o něj zajímal asi tolik jako o tu mouchu co lítala u stropu.
Zavrtěla jsem hlavou a šla se posadit. Sedla jsem si do druhé lavice u dveří, kde jsem měla výhled na všechny ostatní. Pořádně jsem si prohlédla třídu, učitelská katedra, tabule, klasická třída. Co tady vůbec dělám? Povzdechla jsem si, opřela se do židle a zírala na hodiny. Ani nevím na co čekám.
Asi na hřmění. Podívala jsem se na Aratu, který se stále neúspěšně snažil zaujmout černovláska. Asi ho to přestalo bavit protože na Aratu hodil nepřátelský pohled. Ani ho to nezarazilo a otravoval dál. Na periferním vidění jsem zahlédla stín. Rychle jsem se tím směrem podívala. Do třídy dorazil další... někdo. Byl to kluk, docela vysoký, světle hnědé vlasy a nebezpečné oči, hnědé, ale měly v sobě rudý přísvit, o jakém se píše leda tak v upírských knihách které nenávidím. Mohla jsem na něm oči nechat. Ladným kočičím krokem přešel třídu aniž by ho kdokoliv vnímal. Za ním k mému překvapení cupitala malá světle hnědá kočka s proužky a... s pěti ocasy?! Pohlédla na mě a mě bylo ihned jasné že to není jenom hloupé zvíře. Polkla jsem. Kluk se posadil úplně dozadu k oknu.
Ti tři hluční si ho ani nevšimli. Nikdo si ho nevšimnul. Zamrkala jsem. Tohle bylo zvláštní. Odvrátila jsem se a čekala kdo ještě přijde. Nakonec přišli ještě 4 lidi. Jeden zahalený v černé kapuci, další měl maňáska, další byl modrovlasej kluk a hned za ním černovlasý v plášti stejné barvy a postavil se za katedru. Požádal nás aby jsme zaujaly svá místa. Vykulila jsem oči. Tohle je učitel? ´Dyť musí být jen o něco starší než my.
Modrovlasý a Arata si sedli do stejné lavice, za knihomola. Vedle toho si sedla ta blonďatá. O ty tři vzadu jsem se ani nezajímala. Učitel se nám představil jako Yukio Okumura, dragoun, který nás bude vyučovat jak se bránit proti démonům, jak je poznat a jak je zneškodnit. Pak nás vyzval aby jsme se představili. Nikdo se nechtěl zvednout. Pak z lavice vystřelil Arata.
"Jmenuju se Arata Akaikami, je mi 17, chci se stát rytířem" odmlčel se a natáhnul ruku ve které se mu zjevila katana v tmavě zelený pochvě, "a tohle je moje milovaná Midori yoake, Zelené svítání, zkráceně Miyo" meč opět zmizel.
"Mám rád takoyaki a pěkné holky", mrknul na tu s blond vlasy, trošku jsem se urazila ale nechala jsem to být. Zato ona nabobtnala, vyskočila na nohy a vmetla nám do tváře,
"Jmenuji se Megumi Hiroyuki, je mi 16 a nenávidím namachrované egoisty, ráda se peru a nemám ráda démony. Dokážu vyvolat démona 3.úrovně a na dost dlouho" knihomol se na ni podíval a pozvedl obočí, nedokázala jsem si to gesto vyložit," kdokoliv kdo mě podcení by si měl dát pozor, umím škrábat" Megumi si sedla a bojovně vystrčila bradu.
Arata, který si už dávno sedl, se uchechtl. Teď asi byla řada na mě. Stoupla jsem si.
"Jmenuji se Nanami Hanako, je mi 16 let a sem jsem nepřišla dobrovolně. Už od 4 let vidím démony, kvůli nim jsem začala brát drogy a pít. Nelitujte mě, nemáte proč" , páni jsem to já ale otevřená, " nemám ráda když se někdo snaží vypadat dobře a dělá pro to cokoliv a obětuje kohokoliv. Léčitelka a Aria", sedla jsem si a čekala. Nechtěla jsem jim říct úplně všechno, už tak jsem jim prozradila moc. Za mnou někdo odsunul židli a třídou se rozlehl trochu hlubší hlas než měli ostatní, byl trochu uspávací.
"Shinome Karigure, 17 let, rytíř. Moje společnice se jmenuje Shiru, je to vzácný druh pětiocasé kočky a nemá ráda když se jí někdo jiný dotýká. Dokáže vycítit démony a umí vidět v lidech to, co oni ne", Shinome si opět sednul. Řekl nám víc o tej kočce než o sobě. Zajímavé. Černovlasý se postavil, konečně alespoň odložil tu knihu.
"Jsem Ichiro Hiroyuki", bratr?, " je mi 17 let a stanu se rytířem a léčitelem. Varuju vás předem, dotknete se jakýmkoliv způsobem Megumi", otočil se na Aratu, " osobně vás vykastruju a pověsím za nohy ze střechy", sednul si a nechal nás v trapném tichu.
Nakonec se nám představili i všichni ostatní, z modrovlasého se vyklubal Rin Okumura, bratr našeho učitele, ten s tím hárem byl Ryuji Suguro AKA Bon, holohlavý Konekomaru Miwa a růžovovlas Renzou Shima.
Všichni mi připadali jako osina v zadku ale přehlédla jsem to. Neměla bych soudit na první pohled ale nemůžu si pomoct. Yukio kývl na nás všechny a začal nám vykládat o dvou světech, jak dlouho už tu démoni jsou a jak proti nim lidé bojovali. Byla to nuda, ale učitel byl docela pěknej tak jsem jenom koukala na něj a učivo nevnímala. Cítila jsem jak kolem mě něco prošlo. Podívala jsem se pod lavici a našla tam Shiru, jak se protahuje skrz laťky a míří ke katedře.
Yukio ji ignoroval i když vyskočila na stůl a upřeně nás pozorovala zelenýma očima. Mrskala přitom ocasy, až mě to uspávalo. Radši jsem od Shiru odtrhla zrak a začala se trochu věnovat výuce. A co bůh nechtěl, zrovna v tu chvíli se z chodby ozval řinkot a Yukio nám oznámil konec hodiny, ať se přesuneme do učebny vyvolávání, aby zjistili jestli máme talent. Nechal nám tam mapu s učebnama označenými čísly a zkratkama. Mezitím co jsme se snažili rozluštit záhadné zkratky, ze třídy zmizel Shinome i jeho kočka. Ani jsem si nevšimla že jsou pryč.
Pokrčila jsem rameny a znovu se zadívala do mapy.

Megumi
Vyšla jsem ven ze třídy a prohlížela si mapu.Můj bratr mi nakukoval přes rameno a snažil se jí co nejpodrobněji prozkoumat. Ti tři kluci hlučili i po hodině a mě to celkem lezlo na nervy.
"Budete už sakra zticha?!" Zařvala jsem tak aby mě slyšeli a vrazila mému bratrovi mapu.
"Pořád jenom hlučíte a kecáte o blbostech." založila jsem si ruce na hrudi a probodávala ty tři pohledem. Nedokázala jsem si představit, že s tímhle budu muset být ve třídě. Ichiro do mě šťouchl.
"Neřvi tolik, naštveš je." zamumlal aniž by odtrhl pohled od mapy, ale mě to bylo jedno.
"Ty si radši prohlížej mapu." odsekla jsem a věnovala mu naštvaný pohled. Když jsem se otočila zpět na ty tři, růžovovlasej a plešoun si něco šeptali, ale ten třetí zamířil ke mě a tvářil se naštvaně. Kdyby se chtěl prát, každej by řekl, že to prohraju, ale já měla velkou sílu. Už od mala jsem se na ulicích prala a pouštěla se do rvaček. Povytáhla jsem obočí a čekala co udělá.

Ichiro
Bon se blížil k Megumi. Měl takový ten nasupený výraz v obličeji který sliboval potíže. Sevřel jsem mapu pevněji, až jsem se divil že jsem nehty neprorazil v tenkém papíru dirky. Megumi zaujala postoj "pojď a uvidíš ten šrumec" a vystrčla na Bona bradu. Ten se zastavil a nejspíš si myslel že je bůhvíjak děsivej protože se podíval sestře do očí a prohlásil "machrovským" tónem.
"Můžu si dělat co chci a ty mi do toho nebudeš kecat", vypjal trochu hruď, jako páv který se snaží udělat dojem na nějaké slepice. Slepice tu ale nebyly, byl jsem tu jen já, má sestra, Nanami a ti tři. Kočkomil se ztratil hned po zazvonění. Bonovi kamarádi za ním se ho snažili uklidnit, moc se jim ale nedařilo, protože trochu zrudnul.
"Hó? Myslíš že takovej capart jako ty si na mě bude vyskakovat jo? To jsi na omylu, prcku" vzpurný pohled mé sestry by se mohl rovnat pohledu tříletého dítěte, které teprve objevuje hranice co může a co už je příliš. Bon trochu nabobtnal a hrubě do Megumi strčil. Klopýtla a málem spadla, na poslední chvíli to ale vybrala a chtěla Bonovi dát pěstí. Ten se vyhnul a šel do protiúderu. To už jsem nevydržel, pustil jsem mapu, cítil jsem jak ve mě roste vztek a všechno barví do ruda.
Začala mě bolet hlava, ale to mi bylo jedno. Nadlidskou rychlostí jsem chytil Bonovu pěst a zkroutil ji do strany. Ryuji trochu heknul, asi nečekal že se do toho vložím, zakopl a prásknul sebou na zem. Pořád jsem držel jeho ruku a přemýšlel jsem co s ní asi udělám. Zlomím, odtrhnu nebo budu tak dlouho točit dokud mu nezpřetrhám vazy? Těžké to rozhodnutí. Místo toho všeho jsem se sklonil k Bonovi, ruku držel vysoko nad ním, a zašeptal.
"Ještě jednou tohle uděláš mojí sestře, už se nad tebou neslituju a tu ruku ti rovnou utrhnu". Pustil jsem jeho dlaň a zvedl mapu co ležela vedle. Čapl jsem Meg za ruku a táhnul ji za sebou, mapu v druhé ruce a se sebeovládáním na krajíčku. Zahnul jsem. Snad nezabloudím příliš, jinak přijdem pozdě. Megumi se mi snažila vytrhnout, byl jsem ale příliš naštvaný než abych ji nechal jen tak jít. Na třetí křižovatce jsem ji pustil a ona mi vrazila facku. Trošku mě překvapila a zatímco jsem si mnul tvář, nadávala mi co jsem to za idiota, že se do všeho pletu a proč ji nenechám být tak jak je.
"Kdybych nic neudělal, ublížil by ti!", zakřičel jsem na ni.
"Uhnula bych, je moc pomalý!" Megumi neargumentuje moc dobře.
"Trefil by tě, vím jak tohle funguje Megumi. Nejsi všemocná to moc dobře víš", založil jsem ruce na hrudi a vypnul se do výšky. Meg se trochu přikrčila, ale stejně bojovně vystrčila bradu.
"Stejně bych vyhrála", zamumlala nakonec. Musela mít prostě poslední slovo ať se děje co se děje. Povzdech jsem si a pozvedl mapu, aby jsme na ni viděli oba.
"Jestli se nemýlím a že asi ne, tak třída vyvolávání je hnedka vedle" oba jsme pohlédli na dveře vedle. Měli na sobě divný kruh a cedulku
"Učebna vyvolávání".
"To asi bude ono co?" řekla Meg a otevřela je. Uvnitř byl divnej chlapík v hnědém plášti a kočkomil. Stál tam u zdi jakoby nic. Pozvedl jsem obočí, Jak to asi našel dřív sám, než my s mapou? Učitel nás pozval dál, když se nás zeptal kde jsou ostatní, řekli jsme, že se od nás oddělili, že prý vědí kudy jít. Byla to lež jako věž, ale já neměl jedinou chuť říct že jsme to zavinili my. Kočkomil za mnou se uchechtl. Otočil jsem se a zadíval se mu do očí. Trochu rudě zářily a jeho kočka mu seděla na rameni, olizujíc si packu. Odvrátil jsem se a čekal. Čekali jsme asi ještě 15 minut než se do třídy dobelhali tři blbci. Omluvili se za pozdní příchod a mohli jsme začít.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama