Ao no exorcist kapitola 3.

15. září 2014 v 20:37 | BlackFireFeather |  Ao no exorcist
Tak třetí kapitola :3




Megumi
Počkali jsme než všichni dorazí. Cítila jsem jak mě Bon propaluje pohledem.
"Nečum." zamumlala jsem a pohrdavě si odfrkla.
"Výborně", začal učitel," teď když jsme se tu sešli všichni, měl bych vám vysvětlit, jak se démoni rozřazujou. Dělíme je na pět stupnů. První úroveň jsou povětšinou démoni, které používáme na léčitelské úkoly. Nejsou nebezpeční, pokud je nevyprovokujete. Démoni druhé úrovně jsou vzpurnější, a nezkušení by je neměli vyvolávat bez dozoru učitele nebo zkušenějšího studenta. Třetí stupeň používáme my, učitelé, v bitvách, jsou silní, tak i pro nás je težké je udržet na dlouhou dobu, protože se nechovají jenom podle vlastních instinktů, dokážou i myslet, to je důležité vědět. Čtvrtá úroveň, no co bych o ní řekl, jenom to, že jediný koho znám a uměl by vyvolat čtvrtou úroveň, je náš ředitel. Tak moc jsou silní. A o pátém stupni vám ani nebudu vyprávět, nikdy jem je neviděl a v knihovně moc informací o nich není. Každý kdo je vyvolal brzy zemřel, ti démoni jim rozdrtili mysl a zanechali tělo jenom jako prázdnou schránku.
Učitel se odmlčel, vytáhl křídu a začal kreslit na zem kruh se spousty neznámých znaků. Když ho dokreslil, říznul se do dlaně a pokapal kruh svou krví. Začal zaklínat a ze země se vynořil znetvořený pes s boulemi po celém těle. Fuj. Učitel si zavázal dlaň a z kapsy vytáhl papírky a rozdal nám je.
"Zkuste to." vybídl nás. Jako první vyvolala dva liščí démony holka s červenýma očima. Nejspíš na sebe byla hrdá, protože pyšně zvedla hlavu a usmála se. Znuděně jsem natočila hlavu na stranu a zadívala se na lístek. Kousla jsem se do prstu a nechala kapku krve dopadnout na papírek. Chvíli se nic nedělo, ale náhle začal papírek zářit a vedle mě se objevil tygr. Byl zlaté a krémové barvy, měl modré oči a byl velký tak, že se na něj dalo nasednout. Mrskal ocasem a prohlížel si všechny kolem. Ihned jsem věděla, kam ji zařadit.
"Calysto, démon třetí třídy." dodala jsem a pyšně se podívala na učitele.

Shinome
Pozvedl jsem obočí, když se ze země vynořil zlatý tygr s jasně modrýma očima. Shiru na mém rameni také zbystřila. Calysto jsem už dlouho neviděl a že jsem viděl spousty démonů, od těch nejslabších po ty na 5.úrovni. Megumi hrdě vypjala hruď a prohlásila.
"Calysto, démon třetí třídy", a spokojeně se usmála. Vypadalo to že i Calysto pozvedka koutky, jako by to byl dobrý vtip. Uchechtl jsem se. Calysto byla vždycky taková. Nechala v tom lidi máchat a teprv až potom jim pomohla. Ale u téhle dívčiny bylo něco jiného, cítil jsem to z ní i z jejího bratra. Nebyli obyčejní lidé, jako ti tři nebo Nanami či Arata. Z mého rozjímání mě nakonec vytrhl učitel, který zatleskal Megumi, pochválil ji i Izumo za obdivuhodné výkony. Jeho psovi podobný démon byl na druhé úrovni, se trochu klepal, nejspíš také cítil moc z Calysto. Celé to bylo zajímavější a zajímavější. Byl jsem rád že jsem sem přišel, ikdyž ještě nemám jisté kde budu bydlet, jde to tu cítit víc domovem než kde jinde. Zbytek hodiny nás Igor Neuhaus, jak se nám představil, poučoval o vyvolávání démona, o tom že naše vůle musí být silnější než ta démonní.
Jako bych to už nějaký ten rok nevěděl. Myslí mi proběhl obrázek cely, zavrtěl jsem hlavou abych obraz zaplašil a Shiru na mém rameni začala protestovat proti mému náhlému pohybu. V duchu jsem se jí omluvil, věděl jsem že to slyšela. Z chodby se opět ozval ten strašlivý humbuk, který oni tady nazývali zvonek. Pískalo mě v uších. Tohle nebude příliš příjemné ale doufám že se mi tímhle mučením neotupí sluch. Igor nás nasměroval do tělocvičny. Byla to obří, kruhová, betonem vyztužená místnost kde kolem dokola byla plošina dost široká pro několik set lidí.
Připomínalo mi to koloseum. Ale v koloseu nebojovali s obřími démonskými žábami. Ta seděla přímo ve středu kruhu, poulela na nás rudé oči zatímco ji kolem krku škrtil řetěz z očarované pružné oceli. Tohle bude velmi zajímavé. Došli jsme k směšně oblečenému neoholenému chlapíkovi jež se nám představil jako Kaoru. Poučil nás o bezpečnosti a zatímco jsme se převlékali z uniforem do cvičného úboru, nám vysvětloval co budeme dělat. Něco o běhu vytrvalosti nebo něco podobného.
Moc jsem neposlouchal, pochytil jsem jenom že musíme utéct před tou žábou. Nerad před něčím utíkám, příliš mi to připomíná minulost. Zavázal jsem botu a učitel nás rozdělil do dvojic. Nejdřív běželi Rin a Bon, kteří nadělali neuvěřitelný svinčík a žábu málem zabili. Pak přišli na řadu holky, nejdřív Izuma a nějaká její kamarádka a pak Megumi s Nanami. Já a Arata jsme šli jako poslední. Žába byla dost unavená, takže jsem jen lehce klusal, zatímco vedle mě těžce dupal Arata. S pozvednutým obočím jsem se na něj podíval. Sledoval mě. Jako ostříž.
Pousmál jsem se a trochu zrychlil. Zaměřil jsem se na žábu, vedly mě instinkty lovce. Teď jsem lovil žábu já. Ta byla už o polovinu kruhu za mnou, nebo já za ní, a Aratovi už pomalu docházel dech. Já se jen začínal rozehřívat. To je všechno co umíš, rudovlase? Odfrkl jsem si a ještě zrychlil až jsem sprintoval a teď jsem byl přímo za žábou. Začínal jsem vidět rudě, ale nevadilo mi to, nebránil jsem se. Démon přede mnou jako by vycítil že je teď sama kořistí zrychlil na nesmyslné tempo.
Jen se vysílíš, zpomal a zahrajem si. Vycenil jsem zuby. Nevnímal jsem obecenstvo nahoře na plošině, nemají tak ostrý zrak jako já a neviděli jak mi rudnou oči a zuby jsou dlouhé, delší než lidské. Cítil jsem jak se mi v ruce zjevila Kyattsukurō.
Chyběla mi její dlouhá, černá čepel a modrý přísvit smrti. Olízl jsem si rty a ještě zrychlil. Cítil jsem krev, tep srdce démona přede mnou byl rychlý, jako malého ptáčka. Byl jsem přímo za jejími zády. Vyskočil jsem a seknul. V tu chvíli sebou žába sekla do strany. Lovec ve mne se rozzuřil. Mě kořist utíkat nebude! Vrhnul jsem se za démonem, který byl řetězem tahán pryč. Zavrčel jsem. Slyšel jsem Shiru, jak na mne v mysli křičí ať se uklidním, nedbal jsem na ni a běžel dál. Rudá zaplavila můj zrak úplně a cítil jsem jak se mi žilami roztéká síla.
Žába byla už téměř ve středu kruhu, odkud se zničehonic zjevila klec, do které žába zajela a zaklaply za ní dveře.
Neubrzdil jsem a hlavou jsem to přímo napálil mezi ocelové tyče. Rameny a zády mi prošlehla bolest, která odplavila vztek jako kdybych na sebe po teplé koupeli vylil kyblík ledové vody. Svezl jsem se na zem a prudce oddychoval.
Cítil jsem jak se mi ze zad něco uvolňuje. Chvíli mi trvalo, než jsem přišel na to co to je. Ocas. Musím zmizet. Vyškrábal jsem se na nohy a syknul. Obě klíční kosti mě bolely jak čert a ramena jsem ani necítil. Zakroužil jsem jimi a uslyšel jsem křupnutí. Zítra to bude bolet. Opřel jsem se o Kyattsukurō protáhl si záda. Už to bylo lepší. Mohl jsem alespon chodit. Za mnou zašustil písek a já se prudce otočil. Arata za mnou stál a kulil na mě oči. "Co to..."




Ichiro
Sledoval jsem ty dva dole a s nechápavým výrazem si říkal proč ten hnědovlasej blbec běžel tak rychle.
"Moc se předvádí." zamumlal jsem a opřel se o zeď. Když to Shinome napálil do klece, ucítil jsem něco zvláštního, že jsem si toho nevšiml dřív. Moje smysly byly v některých směrech vyvinutější, ale ne tolik a tak jsem to cítil jen slabě. Naběhla mi husí kůže, bylo to snad z přítomnosti něčeho mocného, nebo ta zeď byla moc studená? Oklepal jsem se a nakoukl dolu. Viděl jsem jen Aratovy záda, nic zajímavého. Pak se ozvala divná melodie telefonu.
"Komu tady sakra zvoní mobil?" zeptal se Bon a já se rozhlédl. Byl to učitelův telefon, sdělil nám, ať zatím cvičíme sami a že musí pryč. Všichni na něj tupě civěli. Když učitel odešel, s nezájmem jsem si sedl a koukal dolu.


Megumi
"Ten učitel je šílenec." ušklíbla jsem se a zavrtěla hlavou. Nechal nás tu jen tak, protože mu volala jeho manželka. Nechtěla jsem se nudit a tak jsem zamířila dolu, podívat se, co se tam stalo.
"Hej nejdeš si pohladit žábu?" ohlédla jsem se na bráchu.
"Megumi!" už věděl co mám v plánu, vyskočil na nohy a chytl mě.
"Je to jen žába." zasmála jsem se a vytrhla se mu.
"A žába nekouše." slezla jsem dolu. Jedna zrvona vylézala ze zdi, nejspíš jich tam měli celé stádo. Zamířila jsem k Aratovi s neblahým tušením.
"Je v pohodě?" zeptala jsem se, když už jsem byla skoro u nich. Zastavila jsem se vedle něj a zůstala zírat s otevřenou pusou.


Arata
Tohle nemůže být pravda! Zíral jsem na klec, ve které neklidně podupávala démoní žába. Mříže byli na místě kam vrazil Shinome dobrých 10 centimetrů protlačené. Shinome ale stál přede mnou a byl úplně v pořádku!
"Je v pohodě?" zeptala se Megumi. Ani jsem si nevšiml že slezla dolů. Jakmile uviděla klec, zarazila se. Odtrhl jsem pohled o mříží a podíval se na Shinomeho. Zakrýval si oči a tvář.
"Hej, Shinome, jsi ok?" zavolal jsem na něj, nebyl jsem si jistý jestli vnímá.
"Z čeho si vyrobenej, chlape?" zeptal jsem se nevěřícne a udělal krok dopředu k Shinomemu, ale zarazil jsem se když jsem uslyšel kočičí zaprskání. Ohlédl jsem se a tam byla Shiru jak k nám kluše a máchala přitom všemi pěti ocasy. Protáhla se mi mezi nohama a doběhla k Shinomemu. Otřela se mu o lýtka a mňoukla. Žádná reakce. Trochu sklopila uši a zaprskala a ještě ho sekla přes chodidlo. Shinome po nějaké chvíli odkryl jedno rudě žhnoucí oko a upřel ho přímo na mě. Zmocnil se mě pocit, že bych měl utéct. Takový ten instinkt člověka, který ví že je jenom kořist a že lovec mu dýchá přímo za zády. Trochu jsem couvnul a Shiru na mě prskla.
Zastavil jsem se a neodvážil se pohnout.
"Hej, Shiru, co se děje?", Megumi? Proč se ptáš kočky? Vždyť neumí mluvit. Ohlédl jsem se na ni, Meg se ale tvářila vážně, byla v bojovném postoji s bradou vystrčenou. A za ní stál jej bratr který tam nevím kdy přišel. A taky mu rudě zářilo oko! To je tady nějaký upírský kontest, nebo jsou to příbuzný toho chlápka, kterýho jsem potkal na chodbě při cestě do hodiny vyvolávání? (Visel na stropě a měl na sobě plášť jak z Drákuly). Meg sebou škubla a za mnou zašustil písek. Rychle jsem se otočil zpět na Shinomeho, kdyby tam alespoň tedy byl, že. Seděla tam jenom Shiru a lízala si tlapky, jako když si dělník oklepává ruce z dobře udělané práce. Chvíli jsme tam jen tak čekali a sledovali co se stane. Shiru se nakonec jen zvedla a zamířila k Ichirovi, kterému skočila na rameno. Ten to nečekal a uhnul a Shiru málem skončila znovu na zemi. Trochu zaprskala a uvelebila se. Mrkl jsem na Meg a ona na mě zpět. Taky nevěděla co se děje. Neříkal náhodou Shinome že Shiru nemá ráda cizí doteky?
"Hej Aro, chceš si jít taky poškádlit žábu? Budou žabí stehýnka!", šťouchla do mě Meg a rozeběhla se k démonu na druhé straně kolosea jako by nic. Otočil jsem se na Ichira a uchechtl se. Byl celý ztuhlý, asi neměl zkušenosti co dělat s kočkou na rameni. No, já to taky nevěděl.
"Chceš jít taky?" zeptal jsem se. Ichiro jen mávnul abych šel a otočil se k odchodu.
Megumi
Běžela jsem k žábě s tím, že otestuju sama sebe, jak silnou mám vůli.Tihle démoni do vás viděli, vycítili nervozitu.
"Stejně nechápu k čemu nám je utíkání před žábama." zamumlala jsem si sama pro sebe. Zastavila jsem se před žábou a zpříma jí pohlédla do velkých červených očích. Nic se nedělo a tak jsem k ní natáhla ruku. V moment, kdy jsem se jí dotkla, mi hlavou probleskla vzpomínka. Smrt mojí matky, slova mého bratra.

"Jsi neschopná, za všechno můžeš ty." hlas mého bratra se mi nesl myslí jako ozvěna. Ucítila jsem jak se žába lehce zachvěla a připravila se k útoku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama