Šílenost - Morgan

13. listopadu 2015 v 3:01 | Lai |  jednorázovky
Well... neptejte se mě co to je, jen další shitová jednorázovka o Morganovi. To s Bryanem bylo moc pěkný tak tu máte něco ještě hezčího :'D








"Už by jsi s tím měl přestat Morgane!" zavřískala na mě moje sestra. Oči měla červené od pláče a hlas se jí chvěl, i když se to snažila zakrýt.
Opřel jsem se zády o stěnu a ucuknul, když zakřičela, trochu mě to vyděsilo. Hrklo ve mně, najednou jsem se cítil provinile a to se mi nikdy nestává.
Instinktivně jsem sáhl do kapsy pro svůj kapesní nožík, ani jsem si to neuvědomil.
"Nech to v kapse! Chceš mě snad zabít? Zranil by jsi svojí sestru?!" zavrčela chladně.
"Už toho mám dost… Vracíš se domu celý od krve, pořád jen zabíjíš lidi…" opřela se rukama o linku a svěsila hlavu mezi ramena.
"Sbal si věci." Řekla po chvilce hrobového ticha, kdy slzy z jejích tváří padaly na zem a trhaně se nadechovala.
Nezvládala to a musela se hodně přemáhat.
Ztěžka jsem polknul, vytáhl ruku z kapsy a odstoupil od zdi.
"Proč?" zeptal jsem se opatrně a tiše.
"Jedeš pryč."
Druhý den pro mě přijelo auto, myslel jsem si, že mě odveze na nějaké místo odkud bych se mohl dostat do jiného města a najít si něco na bydlení. Jak jsem Nicolette znal, byla moc hodná na to aby tohle neudělala. Ale tentokrát jsem se hodně mýlil. Zabíjení lidí byla moje práce, nebyl jsem šílený, ale bavilo mě to. Jenže jí to přišlo jako nemoc, jako bych se zbláznil a poslala pro mě auto z ústavu pro mentálně postižené. Tihle lidi sáhnou po každé příležitosti a vezmou každého bez ohledu na to jestli je šílený nebo ne.
Pokud není, tak z něj blázna udělají.
V kapse jsem měl stále svůj nůž. Když auto zastavilo před kolosální bílo rudou budovou s obrovským vchodem -dvoukřídlými dveřmi- se sloupy v antickém stylu, kousl jsem se do rtu a pokusil se zůstat v klidu. Mohl jsem se otočit a rozeběhnout se pryč, ale když jsem se ohlédl, všiml jsem si, že je areál ohraničený plotem s ostnatým drátem a je pod napětím.
"Super…" zamumlal jsem tiše a podíval se zpět na budovu s mnoha okny a několika patry.
"Bude se ti tu líbit hochu." Řekl řidič a podal mi můj batoh s věcma.
'Tak o tom silně pochybuju kámo' pomyslel jsem si a probodl ho pohledem. Dovedl mě ke vchodu, i když se mi vůbec nechtělo a nohy mě skoro neposlouchaly, s každým krokem mi připadaly těžší a těžší.
Muž otevřel jedno křídlo dveří a nechal mě vstoupit dovnitř. Mohl jsem si troufnout říct, že to vypadalo jako v hororových filmech, akorát tento ústav nebyl opuštěný. Vstupní hala vypadala celkem pěkně, měla vysoký strop a byla bíle vymalovaná. Na "recepci" stála mladá zrzavá žena a dívala se přímo na mě. Usmívala se, ale já jsem věděl že je to falešný úsměv.
Nicolette jsem měl rád, ale za tohle jsem jí začínal pomalu nenávidět.
"Dobrý den." Řekla žena sametovým hlasem, když jsem došel až tam.
Poptala se mě na nějaké informace o mě, které jsem jí otráveně a neochotně sdělil.
A pak mě ubytovali, jako bych byl v hotelu. Problém byl, že když jsme zamířili do východního křídla obloukem nad kterým byl nečekaně nápis "Jižní křídlo" , všechny moje naděje utekly pryč, daleko od tohoto místa. Zdi už nebyly nově vymalované, ale oprýskané a poškrábané. Chodby byly jako bludiště, po pár zahnutí jsem už ani nevěděl kudy jdeme.
Muž mě předal doktorovi, který už na pohled nevypadal moc mile.
Zavřel mě do pokoje, kde na dveřích i oknech byly mříže, v malinké místnosti byla na zdi zavěšená tvrdá postel s rozervanou matrací, nebylo tam topení, přikrývka byla tenká a špinavá, ani záchod tam nebyl. Začalo mi být úzko, hodil jsem batoh na postel a sedl si. Podle toho jak jsem byl informován, nesměl jsem chodit ze svého pokoje při průběhu léčby, musel jsem podepsat papír o tom, že souhlasím se všemi jejich podmínkami.
Ruce se mi začaly třást, oči mi zvlhly a po chvilce mi po tváři začaly téct slzy.
"Proč jsi to udělala…" zeptal jsem se tiše do prázdné místnosti. Myslel jsem na Nicol, jedinou rodinu kterou jsem měl.
Když jsem se tak nějak ubytoval, šel jsem na prohlídku k doktorovi. Byl mladý, měl modré oči stejně jako já a dlouhé bílé vlasy stažené v culíku.
"Posaď se." Pousmál se aniž by odtrhl pohled od monitoru.
"Morgan Haig… sériový vrah…" povytáhl překvapeně obočí, když si rozklikl můj záznam o kterém jsem ani nevěděl.
"Máš štěstí, že jsi nepadl do rukou policie."
'Byl bych jedině rád.' díval jsem se na něj pohledem ve kterém jsem se snažil skrýt pohrdání a vztek.
"Tady ani není co řešit." Řekl doktor, který byl mimochodem jen tak o rok nebo dva starší než já.
"Nasadíme ti prášky a uvidíme jak to půjde dál. Za pár dní by jsi při zhoršení mohl jít na poku- silnější léčení." Opravil se a vyplnil papír.
"Já nejsem šílenec, nepotřebuju žádný blbý prášky." Zavrčel jsem.
"Můžeš jít." Řekl doktor s milým provokativním a klidným úsměvem.
Poslal mě zpět do mého ošklivého pokoje. Cestou jsem potkal muže který šel podél zdi, přitisknutý na omítku, třásl hlavou a něco si mumlal. Udělalo se mi úzko, krk se mi stáhl při pohledu na jeho ruce, které pomalu přejížděly po drolící se oprýskané omítce. Na každé z nich mu chyběly minimálně dva prsty, druhou půlku tváře měl popálenou a znetvořenou. Vsadil bych se že místo oka měl jen černou díru do lebky. Začínal jsem chápat jak se cítí moje oběti, když ví, že za nějakou chvíli zemřou… nebo při nejlepším jim odříznu pár končetin a zlomím nějaké kosti.
Vydržel jsem v místnosti s postelí sedět pět dní aniž bych něco dělal. Většinou jsem jen spal, ležel, nebo přemýšlel. Šestý den už jsem to ale nevydržel. Zvedl jsem se a začal přecházet po pokoji, zkoumal jsem zámek jestli bych ho nemohl něčím otevřít, nebo nějak vytrhnout mříže. Byl jsem jako divoké zvíře v kleci.
Ten den odpoledne jsem si vzal svojí dávku léků tak jako těch několik dalších dní co jsem tu trčel. A ty prášky se mnou dělaly divy. Neléčily mě, ale naopak, ještě více to zhoršovaly. Měl jsem větší chuť zabíjet než obvykle, byl jsem agresivní a nervní, mlátil jsem do dveří, házel s věcma, křičel jsem nejčastěji na samotce, jako bych to vůbec nebyl já. Než do mě dostali ty prášky, dokázal jsem se ovládat.
Po třech týdnech braní prášků jsem udělal to co jsem neměl, ale uklidnilo mě to a chtěl jsem víc. Když ke mně do pokoje přišel mladý doktor, nejspíš nováček s jídlem, seděl jsem v klidu na posteli a díval se do země. Zvedl jsem pohled a podíval se na něj. Nejspíš byl trochu vyděšený z pacientů a tak jsem ho uklidnil milým úsměvem.
"Děkuju za jídlo, alespoň někdo je tu milý." Vstal jsem a vzal si od něj tác s jídlem, který jsem položil na postel. Doktor se pousmál a kdyby nezaváhal a odešel hned, nejspíš by přežil.
"Není za co, musí to být… hrozné."
Přešel jsem k němu a zadíval se mu do očí. Byl skoro stejně vysoký jako já, ale už z pohledu bylo poznat, že je slabší. Stáhl jsem ho za ruku do pokoje, zavřel dveře a prudce ho přirazil ke zdi. Rukou jsem mu zakryl ústa aby nemohl křičet, loktem jsem mu přimáčkl rameno ke zdi stejně jako svojí druhou rukou jeho druhou ruku.
Po tváři mi přeběhl krutý úšklebek, naklonil jsem se těsně k němu a tváří se opřel o tu jeho.
"Přesně tak, je to hodně hrozné…" zašeptal jsem mu do ucha a pevněji stiskl jeho zápěstí, které jsem mu držel u zdi.
"Škoda že nemám čas si s tebou víc pohrát, možná by jsi zažil poslední pěknou chvíli svého života." Dokázal jsem ho udržet i když vzdoroval a snažil se dostat pryč. Zasmál jsem se spokojeně, když jsem si všiml strachu, který se odrážel v jeho tmavých očích.
Nečekal, že se mi v ruce objeví nůž, natož kuchyňský. Řekněme, že jsem si za těch několik týdnů udělal mezi pacienty kamarády a dostal se až do kuchyně.
"Když budeš mlčet, nebude to tolik bolet." Jemně jsem ho kousl do ucha a otřel se tváří o tu jeho. Na chvíli jsem povolil stisk a shodil ho na zem, svázal jsem mu ruce a zavázal pusu aby nemohl křičet. Rozepl jsem mu bílý plášť, který nosili všichni doktoři v této nemocnici a vyhrnul mu bílé triko. Rukou jsem mu přejel po břiše a zastavil se u opasku na kalhotách.
Nechal jsem ho být, zbytečně by mě zdržoval.
Zklamalo mě, že byl tak hubený, neměl jsem moc co řezat, ale začal jsem a pěkně pomalu. Špičkou nože jsem mu přejel po kůži a sledoval jak se za nožem táhne tenká červená čára. Při pohledu na krev se mi zrychlil tep, srdce mi začalo rychleji tlouct. Udělal jsem to znovu, tentokrát jsem více přitlačil. Seděl jsem obkročmo na něm, držel jeho boky nohama aby se tolik nezmítal a sledoval jak bezradně a zoufale se snaží dostat pryč. Konečně jsem se cítil nadřazeně a konečně jsem měl nad někým nadvládu. Po pár minutách měl břicho od krve, v tmavých očích slzy, které mu stékaly po tváři a zoufalý pohled.
Zabodl jsem mu nůž vší silou do břicha a otočil jím, když sebou trhnul. Byla to jen otázka několika minut než vykrvácí, takže jsem měl dost práce.
Než zemřel, podařilo se mi usekat mu prsty na rukou a zabodnout mu nůž do pravého oka. Byl jsem celý od krve, klečel jsem nad mrtvolou pod kterou se zvětšovala "kaluž" krve a já už měl dost. Cítil jsem se spokojeně a dobře při pohledu na zakrvácené tělo mladého doktora se zabodnutým nožem v jedno z očních důlků a prázdným pohledem bez života v druhém oku.
Ještě jsem si dovolil zlomit mu pár kostí, než jsem si uvědomil, že mě ze zadu něco chytilo. Ucítil jsem bolest v hlavě, před očima se mi zatmělo a já upadl do bezvědomí. Probudil jsem se na nějakém stole v bílé místnosti s vozítkama na kterých bylo plno nástrojů, skalpelů.
Chtěl jsem se zvednout, ale ucítil jsem, že má ruce i nohy připoutané koženými pásky k lehátku.
"Už se probral." Ozvalo se napravo ode mě.
Uvědomil jsem si bolest která mi střílela až do hlavy, nejspíš na mě něco testovali.
"To by pro dnešek snad stačilo, nemyslíte?" do místnosti vešel někdo další, chtěl jsem otočit hlavu abych se podíval kdo to je, ale nic jsem neviděl. Ne na tu stranu na kterou jsem se díval.
Nic jsem na levé oko neviděl, nic jen tmu.
"Ale doktore-"
"Řekl jsem dost!" vyjel známý hlas. Poznal jsem ho teprve až když se zastavil u lehátka a zadíval se na mě seshora.
Bílé vlasy měl tentokrát rozpuštěné, ale z jeho pohledu se nedalo nic vyčíst.
"Meriene, je nebezpečný."
"Já se ho nebojím." Odsekl bělovlásek a uvolnil pásky které mě poutaly k lehátku.
Pomalu jsem se posadil, pohled se mi rozmlžil a jedno oko zvlhlo. To druhé už jsem bohužel neměl.
"Nemyslel jsem si, že uvidím chlapa brečet." Merien povytáhl obočí.
Trhaně jsem se nadechl, nemohl jsem to zastavit, nechtěl jsem, ale nešlo to.
Doktor poslal všechny z místnosti pryč a radši odstrčil vozík se skalpelama, když si všiml, že na ně padl můj pohled.
"Moje oko…"
"Vzali ti ho… stejně jako tvojí ruku… Myslel jsem, že se poučíš, ale ty jsi to udělal znova."
Se zklamaným výrazem se posadil vedle mě, jako by se mě opravdu vůbec nebál.
"Já to neudělal…" zavrtěl jsem hlavou.
"Tak to si pak sám ten doktor rozřezal břicho, uřezal si prsty, rozsekl si hruď a stihl si zarazit nůž do oka před tím než zemřel…"
Zůstal jsem zticha, mlčel jsem a díval se na pahýl který mi zbyl po ruce.
"Víš Morgane… Nicol tě sem poslala protože z tebe měla strach. Měla strach že jí jednou zabiješ."
"Nemluv o ní!" vyjel jsem na něj a ohnal jsem se po něm.
"Nenávidím jí… měl jsem jí zabít dřív než jí stihli dát pryč a než mě ona stihla poslat sem…"
"Je to tvoje sestra."
"To mi je u prdele… je stejná jako oni, nenávidí mě. Zabil jsem je protože mi říkali že jsem zrůda, že mě nesnáší, ale stihl jsem je zabít dřív než zabili oni mě…" tiše jsem se zasmál.
"Matka mě chtěla utopit…na oplátku jsem jí rozřízl hlavu o cirkulárku. Víš jak úžasně mi bylo, když jí to projelo hlavou, když jí to rozpůlilo ten její hnusném xicht a já měl konečně pokoj?" po chvilce hrobového ticha jsem se začal nahlas smát.
Uběhly tři měsíce kdy jsem jen seděl v koutě tmavého zakrváceného pokoje, snášel jejich pokusy, nechal si brát končetiny a orgány, zašívat se…
Poslední večer jsem seděl jako vždy na stejném místě, v ruce jsem držel ten stejný kuchyňský nůž, kterým jsem zabil mladého doktora a obracel ho v ruce.
"Udělej to Morgane." Ozvalo se mi v hlavě.
"Stojíš za nic, jsi jen ubohá troska tak už s tím skoncuj."
"Nech mě na pokoji." Promluvil jsem do tichal. Byla noc, v pokoji byla tma, ale já před sebou viděl postavu, dost jasně na to abych poznal kdo to je.
Byl jsem to já.
"Čemu se bráníš, moc dobře víš že už není nikdo kdo by tě miloval. Každý tě vidí jako zrůdu."
"Táhni!" hodil jsem po sobě přikrývku z postele, ale jen mnou proletěla a přistála na zemi.
"Nikdy už nebudeš žít spokojeně, nebudeš mít rodinu, děti ani svojí milovanou práci."
Zadíval jsem se na čepel nože a pevněji sevřel rukojeť v ruce.
Překvapeně jsem se podíval na svojí ruku když moje druhé já se mě dotklo. Pomalu vzalo mojí ruku a přiložilo mi nůž ke krku.
"Udělej to a můžeme být tam nahoře s rodičema… s mámou i tátou."
"Nenávidí mě, zabil jsem je." Žašeptal jsem rozechvělým hlasem.
"Ne Morgane… i přes to co jsi udělal tě milují. Jen ti to neměli jak říct. Vždycky tě milovali i když říkali ty ošklivé věci."
"To není pravda." Křečovitě jsem zavřel oči, ale nůž nechal u krku,
"Je to to co nechceš slyšet, pravda Morgane."
Nechal jsem ho ať ovládá mojí ruku. Naposledy jsem polknul než mi čepel projela hrdlem.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama